Vážená paní předsedkyně (paní předsedající, pane předsedající), vážené kolegyně a kolegové,
Patřím k těm, kteří usedli do poslanecké lavice v této sněmovně poprvé po loňských parlamentních volbách a stále se tak trochu cítím jako nováček, který sbírá zkušenosti, rozhlíží se a pečlivě sleduje i vstřebává mechanismy a praktiky parlamentní politiky. Nebudu z tohoto místa nikoho soudit ani zatracovat. Jen uvedu hlavní důvody, které mne osobně vedou k tomu, že se nemohu připojit k návrhu na vyslovení nedůvěry současné vládě.
Od vlády očekávám, že bude v maximální míře plnit své programové prohlášení, s nímž získala v této sněmovně důvěru. Že tento svůj cíl a úkol nadřadí nad stranické či osobní rozmíšky a že bude rychle realizovat nezbytné a nutné reformy, k nimž získala mandát od voličů. Promarnit tento mandát a ztrácet čas i důvěru obyvatel naší země v reálnou politiku nemohu a nechci.
Do politiky jsem vstoupil na komunální úrovni s přesvědčením, že je to služba veřejnosti a má se dělat ve prospěch celku, nikoliv v zájmu jednotlivců či úzkých zájmových skupin. A přes všechny dosavadní přestřelky, rozdílnosti názorů a cílů stále věřím, že naprostá většina nás, kteří zde z vůle našich spoluobčanů sedíme, chce takovou politiku dělat. Nevidím žádnou vhodnější a silnější kombinaci než je ta, která vytvořila tuto koaliční vládu v této poslanecké sněmovně.
Do poslanecké lavice jsem usedl v dresu Věcí veřejných, protože jsem se ztotožnil s jejich politickým a volebním programem a díky tomu, že jsme o jeho prospěšnosti i potřebnosti přesvědčili dostatek voličů. Jsem zvyklý dohrát každý zápas v tom týmu, za který jsem na začátku nastoupil a to i v situacích, kdy se zrovna nedaří a je pod tlakem. Jako aktivní volejbalista vím velmi dobře, že kdo chce vyhrát, musí se naučit i prohrávat. Rozhodně však nesmí utíkat ze hřiště.
Děkuji za pozornost!
